Dnes je to 24. den co jsem matkou na plný úvazek. Je to krásné, je to i těžké a občas mě přepadají návaly bezmoci a strachu ze zanedbání péče o naši krásnou dceru, ale všechno to stojí za to! S přítelem jsme se dlouho snažili o miminko a i když jsem si myslela, že až otěhotním, strach z porodu se ztratí, opak byl pravdou. Byla jsem šťastná nastávající maminka, ale musím přiznat, že strach z porodu mě doprovázel celé těhotenství. Myslím, že obavy ve mně vyvolaly hlavně maminky, které svůj porod neprožily podle svých představ a rády vyprávěly o bolestech a poporodních komplikacích (císařský řez, nátlak doktorů, nástřih hráze,…) a také pohled na moji sestru, která rodila akutním císařem.
S přítelem jsme se rozhodili navštívit kurz hypno-porodu. Ač nám na kurzu ukazovali to nejkrásnější zrození a porody proběhly opravdu rychle a bez komplikací, nemohla jsem se zbavit toho pohledu do očí rodiček, ve kterém jsem viděla strach a bolest. I tak, jsem si říkala: ,,Ty ženy to zvládly, zvládnu to taky!‘‘ Na porod jsme se doma připravovali poctivě. Chodili jsme na procházky, cvičili, meditovali, mazlili se, masírovali hráz, cvičila jsem s Aniballem a také jsem poptala porodní asistentku, protože jsem vedle sebe chtěla někoho, komu můžu důvěřovat a mít jistotu, že to se mnou myslí dobře. Na doporučení jsem poptala paní Aničku Fančovičovou, která naštěstí měla v našem termínu porodu čas a ujala se nás. Před porodem jsme se párkrát sešli a také nás navštívila doma, prošla s námi předporodní přípravu a
ujasnili jsme si, co od porodu očekáváme. Mohla jsem se na ni obrátit s problémem/s dotazem v jakoukoli dobu a hned mi odepsala, uklidnila mě a popřípadě poradila. Díky Aničce jsem se začala cítit lépe a dokonce jsem se na náš velký den i těšila. Jenže po kontrole na gynekologii mi doktor řekl, že je naše miminko malé (pod 2500 g) a hrozí riziko, že mi porod budou předčasně vyvolávat. A bylo to tady zase - studený pot, strach, bezmoc. Se slzami v očích jsem seděla v autě a začala vzpomínat na všechny ty řeči o vyvolávaném porodu. Ony totiž všechny vyvolávané porody v naší rodině končí akutním císařským řezem. Všechno jsem Aničce řekla a ta mi domluvila, že žádná kaše se nejí tak horká a počkáme na další vyšetření. Můj gynekolog mě předal do péče FN Ostrava a tak jsem celý týden v čekání na ‘‘velký ultrazvuk‘‘ probrečela a modlila se, aby byla naše holčička zdravá. Po kontrole doktor řekl, že průtoky jsou v pořádku a že je prostě naše mimčo malinké (má okolo 2600-2700 g) a pustil nás domů. Pomalu se blížil termín porodu a já se při každé meditaci snažila promluvit k mimču, aby už se chystalo pomalu ven. Věděla jsem, že to je jen ‘‘nějaký termín‘‘, ale nechtěla jsem čelit všem těm nátlakům doktorů, kteří tvrdí, jak přenášení ohrožuje život miminka.
Nastal náš tabulkový termín porodu a nic se nedělo, dala jsem si sklenku červeného, s přítelem jsme se milovali, pustili si nějakou komedošku, zapadlo slunce a nastaly stahy/poslíčci. Abych zjistila, zda se jedná o poslíčky nebo začínáme rodit, dala jsem na radu Aničky a napustila si horkou vanu, ale i v té mě kontrakce přepadaly dál. Napsala jsem Aničce, aby věděla, že se něco začíná dít a dál jsme doma v poklidu gaučovali 😊 Intervaly se zkracovaly, až byly co pět minut cca 40 vteřin dlouhé. Snažila jsem se to zaspat, ale nešlo to. Každá kontrakce mě nutila vstát, chodit a kroutit se. Takto jsme doma vydrželi ještě celou neděli a pondělí, ale v úterý v jednu ráno už jsem byla unavená a přestala jsem se cítit bezpečně. Já jsem doma rozcházela kontrakce, přítel balil auto a vyrazili jsme směr Krnov, kde už na nás čekala Anička. Při příjmu jsem zjistila, že jsem se za ty dva dny skoro neotevřela, ale neztrácela jsem hlavu a snažila se myslet pozitivně. Anička nás ubytovala a rovnou nás vzala na sál. Náš porod byl dlouhý a nejen pro mě vyčerpávající. Po 4 až 5 hodinách Anička provedla kontrolu, a protože jsem se stále dostatečně neotevřela navrhla mi epidurál. Unavená a zklamaná sama ze sebe jsem začala brečet. Zavedení nebylo bolestivé a opravdu se mi ulevilo, díky za to! Nevím, proč jsem se toho tak bála. Asi kvůli tomu, že nám na kurzu říkali, že každý zásah do porodu je nezvratitelný a kvůli tomu budou následovat další ne nezbytné zásahy. Během porodu jsem dostala ještě další dvě ‘‘čupr‘‘ dávky a vím, že jsem za ně byla vděčná 😊 Anička semnou v průběhu porodu cvičila a pomáhala mimču správně sestoupit do porodních cest. Byla s námi po celou dobu. Díky Aniččiným zlatým rukám a pevným nervům jsem konečně v 18:00 h porodila krásnou, zdravou holčičku s váhou 2340 g a velkou 49 cm a to bez nástřihu a šití. Já, naše miminko a přítel jsme si pak užili dvouhodinový nerušený bonding. Byla jsem unavená, ale cítila jsem se silná a zdravá. Ještě ten den jsme se rozplývali nad malou, vtipkovali, smáli se a jako rodina si to užívali. Občas si zapřemýšlím nad tím, zda to byl strach co mi nedovolil porodit rychle, nebo přesun do porodnice a jak dlouho by porod trval, kdybych se rozhodla rodit bez medikamentů… Dívám se na malou a musím Aničce poděkovat za to, jakým způsobem porod vedla a byla vždy příjemná, i přesto, že já to o sobě říct nemůžu. Také musím poděkovat paní doktorce, která už mohla dávno utíkat za svou rodinou, ale zůstala s námi na sále až do konce.
Anička říkala: ,,Porodem to všechno začíná.“ A měla pravdu! Jak jsem psala na začátku, někdy je to těžké, ale opravdu to za to stojí! Je fajn vědět, že i teď se můžu na Aničku obrátit a poprosit ji o radu. Poradí vždy a je jedno, jestli se jedná o bolavé bříško naší holčičky, nebo o bolavé prsa maminky.