Jeremiáš se narodil 23. 7. ve 12.59.
Večer předtím jsem si udělala bylinkovou napářku a usnula už kolem deváté při uspávání dcery. V noci mě vzbudil sen o ní. Nemohla se od někud dostat. Dcera ale spokojeně spala vedle mě. Bylo půl jedné. Všimla jsem si, že mi nejspíš začala odtékat plodová voda. Chvíli jsem čekala, pak jsem vzbudila manžela a volala Aničce. Domluvily jsme se, že do hodiny bychom měli vyjet do Krnova a že tam na nás už bude čekat. Sbalila jsem si zbytek věcí do porodnice, dala si sprchu a čekala až přijede moje mamka, aby mezitím pohlídala dceru. Když jsme vyjížděli, začínaly mi kontrakce a já jsem měla radost, že porod se začal rozbíhat sám. První byl vyvolávaný, nejdříve tableta, pak dirupce vaku blan, oxytocin, pak tlačení na břicho a nakonec porod vleže s nástřihem hráze. Doufala jsem, že tentokrát to vyjde a druhý porod proběhne přirozeně a snad i bez zranění, protože mě jizva po epiziotomii i pocit nevydařeného porodu dlouho trápila.
Do porodnice to od nás trvá hodinu a půl jízdy autem. V první půlce žádná benzinka jen kopce. Když jsem se musela vyčůrat v lese u cesty, odtekla mi velká část plodové vody a najednou kontrakce zesílily. Sedli jsme do auta a já začala mít obavu, že to nestihneme. Myslím, že i díky tomu začaly stahy ustávat. Když jsme kolem čtvrté dorazili do Krnova byla jsem opět téměř bez kontrakcí a otevřená jen na dva centimetry.
Anička na nás čekala. Všechny nadstandardní pokoje byly obsazené, tak nás s manželem zavedla rovnou na porodní sál, donesla nám přikrývky, abychom mohli zůstat spolu a odpočinout si. Tak jsme tam spolu leželi, trochu spali, poslouchali hudbu a bylo to moc fajn. Až na to, že porod nějak zvlášť nepostupoval. Měla jsem výčitky, že jsem Aničku zbytečně vytáhla z postele už v noci, teď je ráno a nic se neděje. Kontrakce jsem cítila, ale byly slabé. Dala jsem si olej do aroma lampy a relaxovala. Manžel šel zrovna koupit nějakou snídani. Přišla se na mě podívat vrchní sestra. Chvíli si se mnou povídala. Potom jsme společně položily ruce na mé břicho a abych opustila všechny své obavy, snažila se mé myšlenky sklidit řízenou meditací. Kontrakce se zesílily. Bylo pro mě hodně důležité, že jsem se cítila v bezpečí. A moc mi k tomu pomáhal právě takový přístup. Všichni, se kterými jsem se u porodu setkala byli velmi empatičtí a podporující. Anička, které jsem plně důvěřovala a porodem mě provázela. Paní doktorka, která nijak nezasahovala, trpělivě naslouchala, když jsem si stěžovala, jak mě překvapila intenzita bolesti, kterou jsem měla pocit, že oproti prvnímu porodu nezvládnu. Velmi citlivě mě ujistila, že není žádná ostuda si vzít nějaké utěšující prostředky i když jsem jeden porod zvládla bez nich. Že mi nic nabízet nebude, ale když si je budu přát, ať si kdykoliv řeknu. Obešla jsem se bez nich. Ale v tu chvíli jsem cítila, že i když ustoupím od svých představ, když všechno neproběhne podle plánu i tak to bude v pořádku. A stačí k tomu „ málo“. Třeba nahradit větu, kterou mi lékař řekl u prvního porodu : „Nekřičte, to vám stejně nepomůže.“ Za povzbuzující slova od mé porodní asistentky „ Klidně křičte, dělejte všechno co cítíte, že potřebujete dělat, pomáhá to“. Místo oxytocinu slova k uklidnění.
Dařilo se mi usínat mezi jednotlivými kontrakcemi. Pak přišla Anička, aby mě vyšetřila. Konstatovala, že už jsme v půlce. To mě popravdě vyděsilo. Připravila mi bylinkovou napářku, ukazovala mi jak se mám pohybovat. Takhle to trvalo asi hodinu. Naštěstí. Měla jsem pocit, ze víc bolesti už nemůžu vydržet. Vybavil se mi první porod. To už určitě přichází druhá fáze. Anička mě znovu vyšetřila. Několikrát jsem zatlačila na boku na lůžku, ale cítila, jsem, že musím na zem do kleku. Věděla jsem, za tato poloha mi byla nejpříjemnější, když jsem cvičila s Aniballem. Pomohli mi na zem na žíněnku. Rukou jsem si přidržovala hlavičku. Cítila jsem úlevu. Ten tlak už znám, za chvíli už uvidím své miminko. Během okamžiku jsem seděla na zemi a držela Jeremiáška v náručí. Nikde žádná krev. Žádné zranění. Přesunuli jsme se na lůžko. Jeremiáš na mně ležel, za chvilku se přisál k prsu. Pupečník dotepal a manžel ho přestřihl. Pak odešla placenta. Dvě hodiny nerušeného bondingu. Pak jsme se všichni společně přemístili na novorozenecké oddělení.
Jsem vděčná, že jsem zažila porod tak, jak to příroda zařídila. Svým tempem, bez zásahu. Být součástí procesu zrození, tak jak probíhal a probíhá po tisíciletí. Ne podle učebnice nebo představ lékaře.