- dubna 2019
Bylo brzo ráno, něco kolem druhé hodiny, kdy mě Tvoje maminka probudila a řekla, že má asi kontrakce a že zkusíme jet do porodnice zjistit, jestli už rodíme. Vzhledem k tomu, že testovací jízdu už jsme absolvovali tři dny předtím, tak jsem předpokládal, že už se jede na čisto. Navíc mamince už praskla voda, tak bylo více než jisté, že už se skutečně dereš na svět.
Jal jsem se tedy připravovat svačinu, udělal jsem bagetu se šunkou a s kyselou okurkou a do termosky jsem uvařil šest káv, abych zvládl ten psychický nápor, který mě čekal a navíc k tomu byl stále jistou oporou pro Tvou maminku. Sám jsem si nebyl jistý, jestli to zvládnu, ale důležité bylo sebrat všechnu sílu a dodat jistotu mamince, že společně to hravě zvládneme. Vzhledem k tomu, že jsme spolupracovali se soukromou porodní asistentkou, tak jsme jí zavolali, a ona nás ujistila, že nemusíme spěchat a že nejlepší bude, když do porodnice dojedeme až kolem šesté.
Vzhledem k tomu, že jsme asi byli oba dva dost netrpěliví, tak jsme vyrazili už kolem páté. Na příjmu v porodnici potvrdili, že skutečně rodíme,ale vše je teprve v začátku. Já teda nerodil, rodila maminka, ale ono se v tomto období mluví vždy v množném čísle :-D
Byli jsme přiděleni do moc pěkné porodní místnosti a sestřička, která se o nás starala, byla taky moc hodná. Cca kolem sedmé hodiny jsme dostali první dávku antibiotik, abys nám po narození hned neonemocněl, a zároveň nám sestřička řekla, že budeme rodit cca 8 hodin. Jakožto zkušený otec jsem usoudil, že za 5 hodin budeš na světě.
Naše soukromá porodní asistentka, která pomáhala mamince při porodu společně s nemocniční porodní asistentkou, dorazila kolem deváté hodiny, kdy už porodní kontrakce běžely naplno. Do té doby jsem se trochu cítil jako páté kolo u vozu, maminka většinu těch horších kontrakcí proležela na lůžku nebo seděla v horké sprše, ale jakmile dorazila porodní asistentka, začala s maminkou cvičit a já dostal podpírající úlohu, takže maminka musela kontrakci prostát opírajíce se o mě, nebo na žíněnce na čtyřech jako lvice, která se chystá skolit zebru, kdy já hrál úlohu zebry. Ležení na lůžku skoro už nepřicházelo v úvahu.
V mezičasech nás kontrolovala nemocniční asistentka a chválila nás, jak krásně cvičíme a jak se krásně už připravují porodní cesty a že to možná bude trochu dřív, než se původně řeklo. Já si v duchu jen řekl, no jo zase jsem měl pravdu.
Přiznám se, psychicky to bylo hodně náročné, ještě že jsem si udělal bagetu, kterou jsem postupně zkonzumoval, když se maminka sprchovala horkou vodou ve sprše, aby uvolnila trochu od bolesti. O hroznový cukr jsme se poctivě dělili, přece jen i maminka měla velký výdej energie, tak jej potřebovala doplnit.
Jako zlomový okamžik si pamatuju, kdy porodní asistentka připravila bylinkové napaření porodních cest, a asi to hodně pomohlo, protože pak to šlo všechno jako ve zrychleném němém filmu, jenom ten film nebyl vůbec němý. Spíše to bylo jako z nějakého napínavého sportovního utkání, kde trenéři se na jedné straně pekelně soustředili (porodní asistentky) a bičovali sportovce k maximálnímu výkonu a na druhé straně sportovkyně (maminka) předváděla heroický sportovní výkon na úrovni olympijského vzpěrače v kombinaci se sprinterem Boltem a boxerem Rockym, samozřejmě se silnou fanouškovskou základnou (já), která celý tým patřičně podporovala, hecovala a neustále opakovala "Pojď, Pojď to dáš!!" nebo "to zvládneš, jsi úžasná" … "ještě vydrž, za chvíli to bude"… "tak teď zatlač, ještě, pojď pojď…… "už to bude, už, už, vydrž"….
Během celého porodního aktu se jako v řeckořímském zápase vystřídalo mnoho poloh, už to dokonce vypadalo, že maminka nemá dost sil na vítezství,… ale nakonec v poloze lovící lvice… přišlo vítězství.. Vítezství nad bolestí, strachem, úzkostí, bezmocí, bylo to, jako by zmizela všechna temnota a na svět ses ukázal ty, vůbec jsi neplakal, byl jsi úžasný, krásný od samého počátku. Maminka si Tě vzala hned na bříško, aby ses přikulil k prsu a poprvé se zkusil přisát.
Maminka byla tak šťastná, že jsi v pořádku, bylo nádherné ji takhle vidět, všechna ta lví síla byla pryč, vypadala tak křehce a jen svůj pohled upínala na Tebe, na naše malé lvíče, jsem si jistý, že i ten zbytek sil, co v ní zbyl, by bez váhání dala znovu Tobě. Svým pohledem dávala najevo, jaký má o Tebe strach, v jejích očích jsem viděl spoustu otázek… Je v pořádku? Nechybí mu něco? Mám něco udělat, aby byl šťastný? Nedělám něco špatně? Jak mu můžu pomoct?... A tenhle pohled neztratila a myslím si, že už ho nikdy neztratí.