Jak vlastně začít? Nu, třeba takto…
Bezprostředně po prvním porodu jsem byla přesvědčena, že už nikdy rodit nechci. Že mi to za to asi úplně nestojí. Tehdy jsem byla dvacetiletá holka. Nepřipravená, bez informací, která šla do porodnice s důvěrou ve zdravotníky, že: „Oni to nějak zařídí a vyřeší za mě“. Přesně jak jsem si myslela, se také stalo.
Jelikož jsem tenkrát nevěděla nic o polohování, pohybu nebo možnostech úlevy (třeba od křížových bolestí), byla jsem doslova závislá na tom, co mi zdravotníci nabídli (a věřte mi, moc toho nebylo). Je zvláštní, že další detaily si už nemohu vybavit. Pravda, od té doby již uběhlo dlouhých dvanáct let, ale svou roli dozajista sehrál i mozek - nepříjemné záležitosti vytěsnil.
Na co si však pamatuji velmi dobře, je pocit z porodu. Střípky, které se vrací. Vědomí, že jsem jenom tělo, co donosilo dítě, které musí někdo vytáhnout. Tělo, jehož projevy bolesti a zoufalství jsou zdravotníkům úplně jedno: „To jste taky tak řvala, když jste si to dělala?“ (vybavuji si, slyším). V ten okamžik jsem zase jen to tělo, které je navíc ještě hloupé a neschopné. V ten výjimečný okamžik, kdy cítím, že jde dítě na svět, slyším: „Ještě netlačte, slyšíte?! Netlačte!“ Pak už jen střih a klapka…
Nástřih - tedy doslovný a klapka skoro taky. Byla jsem odrozena.
Co to znamená? Dítě je venku a bolavé tělo (vystrašené, vyčerpané, ponížené…) zůstalo ležet na porodní posteli. Nejspíš jsem dostala nějaké léky, nedaří se mi úplně vnímat, jsem utlumená. Po tom všem (ano, po porodu) nejsem schopna vstát a jít do sprchy. Do pokoje mně vezou na vozíčku. S kojením mi nikdo neporadil (zpětně musím říct, že možná díky Bohu za to, že nikdo neporadil…). Jak na to mi ukázala až moje máma - na návštěvě. Toť v kostce má první porodní zkušenost. V podstatě žádná hrůza, že? Zkrátka, p ř e ž i l a jsem to.
Proč to zase píšu znovu, když jsem o tom psala už mockrát? Protože právě toto byl jakýsi impulz, i když jsem to v té době ještě nevěděla. Když měl syn Kristián 2 roky, rozhodla jsem se vystudovat nějakou vysokou školu, abych jako zdravotnický asistent nemusela “jenom utírat zadky“. A tak tu najednou bylo studium porodní asistence. Studovala jsem a zjišťovala, že můj porod nebyl výjimkou, že anonymní těla, která někdo musí porodit, jsou považována za normu. V té době jsem přesvědčená, že mi asi jedináček stačí. Však co, svoji biologickou povinnost jsem splnila.
Problematika porodnictví, péče a dalších možností mě však natolik pohltila, že se z toho nevědomky stal můj „proces přípravy“. Po studiu a pár letech mimo obor jsem začala pracovat v porodnici v Krnově. V malé, téměř rodinné nemocnici, která se skromným vybavením (a ještě skromnějšími počty personálu), umí dělat zázraky - opravdu. Každou směnu mi přicházely ženy, které rodily. Některé rychle a snadno, některým bylo třeba dodat odvahu - laskavým slovem nebo dotekem, někde byla nutná pomoc lékaře. Po čase jsem si uvědomila, že vždy po pěkném a snadném porodu (ano, je to tak,
i takové mohou být) mě napadá, že takto bych klidně rodila znova taky.
Čas běžel, zkušeností přibývalo (zejména těch pozitivních) a mne začalo čím dál víc lákat, ověřit si získané znalosti a rady, které ženám dávám, v praxi. Protože zdravotníci – z velké části muži, kteří to nikdy nezažijí anebo ženy, které už svoje příběhy zapomněly, velmi ovlivňují péči, která se rodičkám dostává. Po čase je to zkrátka rutina - tamta moc řve, proč se s tím tak natahuje, musíme tomu pomoct, na to tady nemáme čas…
A tak jsme s mužem dali případnému těhotenství zelenou. Začalo podivné, magické vyčkávání od menstruace k menstruaci. Navštívila jsem gynekologickou fyzioterapii, hormonální jógu a nechala vše plynout. Jak už to bývá, práce se začala kupit. Žen, které měly zájem o individuální péči porodní asistentky, začalo být tolik, že jsem nedokázala být všem k dispozici. Věděla jsem, že buď musím upravit úvazek v nemocnici, nebo upravit počty klientek, nebo otěhotnět. Když mi podruhé vynechala menstruace, odpověď byla jasná.
Těhotenství jsem měla potvrzeno až ve 12. týdnu. Doslova jsem o něm ani nevěděla. Vlastně celé těhotenství mi bylo skvěle. Každý den jsem chodila na procházky, občas si zacvičila, nic nehrotila.
Koncem 2. trimestru jsem s rostoucím bříškem pociťovala bolesti v kříži a stydké sponě, takže jsem na procházky chodila už s podpůrným šátkem. Kolem 34. týdnu těhotenství jsem měla pozitivní výsledek testu na COVID - 19. Nařízenou karanténu jsem strávila převážně u knížek a filmů (a tento nařízený klid se mi skvěle hodil). Z dlouhých procházek už bylo třeba zvolnit na kratší a celkově přijmout pomalejší tempo.
Mou prioritou bylo mít u porodu vstřícnou, zkušenou a empatickou porodní asistentku, kterou znám a ona zná mě. Věděla jsem s jistotou, že nikomu cizímu už si pod ruce u porodu nelehnu. Protože je Krnov trošku z ruky, měla jsem připravenou i náhradní variantu o něco blíže. Naštěstí mám kolem sebe pár ochotných kolegyň, které mi nabídly podporu a dokonce i případný odvoz. Díky, holky!
Předporodní přípravu jsem měla takovou klasickou, od bylinných čajů, lněného semínka, datlí, přes pupalku, napářku, masáž hráze a Aniball. Jestli mi něco z toho zaručeně pomohlo? To nikdo neví. Já jsem ale měla dobrý pocit. Především to byla vždy konkrétní činnost a cílená myšlenka věnovaná jenom bříšku.
Pár týdnů před porodem mi volala Šárka, moje hlavní PA z Krnova. Ačkoliv toho vím dost, přece jen těhotenské hormony pracují, takže mi Šárka krásně shrnula plán příprav, ptala se na moje představy, vyplnily jsme dokumenty a ladily detaily.
Protože jsem se u prvního těhotenství o nic nestarala a nic neplánovala, v tomto jsem chtěla alespoň krásné profi těhotenské fotky. První domluvené focení mi překazil COVID. Už jsem se pomalu smiřovala s tím, že fotky mít zkrátka nebudu. Ale osud (kdo jiný…) zase zapracoval a do cesty mi přišla Milada. Domluvily jsme se hned a bylo. Krásné těhotenské fotky. Zároveň jsem na různých sociálních sítích sledovala zahraniční fotky přímo z porodní akce. Mám na mysli silné snímky, plné emocí, zachycující krásu zrození. Moc jsem chtěla takové momenty mít. A jak se říká, líná huba holé neštěstí, domluvily jsme se s Miladou i na porodní fotky. Samozřejmě, v otázce porodu je slovo domluva úsměvné, ale plán byl takový, že když to vyjde, jak má, fotky budou, no a když ne, tak nebudou. Zkrátka v jednoduchosti je krása.
Když se mě Šárka ptala, jak si tento porod představuji, ve srandě jsem jí řekla:
„Tak ideálně mi přijde předem SMS, že se něco chystá. První část strávím bezbolestně doma, na 5 cm vyjedu, přijedu na lemu a na 2. zatlačení rodím.“ (je až vtipné, jak blízko pravdě jsem byla!)
Opravdu jsem byla velmi zvědavá, jak bude ten druhý porod probíhat, protože už během těhotenství jsem zjistila, že si hodně věcí zkrátka nepamatuju nebo je mám zkreslené.
Poslední týdny byly klidné, žádní poslíčci nebo jiné zjevné známky blížícího se porodu. Odezněly bolesti v kříži i sponě, noční spánek byl vydatný až na nějaké to čůrání. Prvního syna jsem rodila ve 39. týdnu těhotenství, takže jsem to nechávala plynout. Věděla jsem, že je vše dobře připraveno. Zrovna v tomto týdnu na můj porod stejně není vhodná konstelace. Manžel měl od pondělí do čtvrtku důležité pracovní povinnosti a fotografka Milada byla zase do středy v Praze. Měla jsem sice domluveny náhradníky na případný odvoz, ale trochu jsem doufala, že pan Mimik na tátu počká…
Je středa (38+4 tt.) odchází hlenová zátka a dávám vědět Šárce (čistě pro informaci, ať ví). Obě konstatujeme, že je to v pořádku, že klidně můžeme ještě 2-3 týdny čekat. Do konce týdne stejně musím vyřídit ještě nějaké papírování na úřadech ohledně výstavby balkónu.
Ve čtvrtek se mi ale nic nechce a tak odpočívám.
V pátek se probouzím nezvykle brzy (už kolem 4. hodiny) a nemůžu dál spát. Nic mě nebolí, nic necítím, asi jsem už přespaná, říkám si. Po nějaké chvíli budím muže. Přece jen by se ten čas měl nějak smysluplně využít… miminka by se přece měla lákat na svět tak, jak byla stvořena – v láskyplném spojení. Po sprše se chystám na pochůzky. U snídaně cítím malinkou vlnku, asi důsledek ranní rozcvičky, ale neřeším to. Odjíždím vyřizovat. Během pochůzek cítím další jemnou vlnku. Super, poslíčci! Konečně se něco děje! Dávám vědět Šárce (zase jen pro informaci), vím, že poslíčci mohou pracovat i několik týdnů. Po cestě si kupuju jahody. Protože jsem zrovna v centru města, zajedu si ještě pro donuty, na které mám už dlouho šílenou chuť. Říkám si, jak je fajn, že už je pátek, muž je ready, fotografka už by měla být také doma, takže vše je vlastně připraveno. A přichází SMS. Je od Milady (fotografky):
„Aničko, jak se máte?“ (Milada)
„Ahoj, zrovna na Tebe myslím. Máme se fajn. Bříško začíná pomalu poslíčkovat, ale zatím nic velkého.“ (odepisuji)
Doma nachystám oběd a k odpočinku na gauči si pouštím seriál. Po chvilce je mi nějak divně, zalívá mě vlna horka a silný stah dělohy. Je cca 12:45. Hmm, že by něco víc? Za pět minut další mnohem silnější vlna. Tak jo, říkám si, dáme vanu, možná napářku a uvidíme, co z toho bude (porodní práce může chvíli trvat, a to přece víme). Z vany píšu muži, ať to v práci dnes raději neprotahuje a taky Miladě, ať je v pozoru.
Najednou mám stahy po třech minutách, samozřejmě mnohem silnější, než jak jsem si poslíčky představovala. No nic, zkusím se vyšetřit a uvidíme. Hlavičku hmatám hodně nízko, snad i okraj branky, která je tak na tři centimetry otevřená. Hmm, zajímavé, říkám si. Volám muži, ať to dnes v práci ukončí a jede raději domů. Je asi 13:15.
Síla stahů nabývá na intenzitě, trvají víc jak minutu a přichází krásně pravidelně po třech minutách. Stále jsem ve vaně, prodýchávám a hučím, což přiláká staršího syna Kristiána. Vyšlu ho seskupit zbytek důležitých věcí na cestu a vylézám z vody. Jdu si lehnout do ložnice, Kristián mi nese teplý termofor. Stahy pracují pořád stejně intenzivně. 13:45 přijíždí muž, vaří si kávu a sonduje, zda tedy odjíždíme. Pomaličku se oblékám. Před cestou ještě navštívím WC. Pro jistotu vyšetřuji. Hmm, branka je tak šest centimetrů, cítím napnutý vak s vodou. Tak to jsem zvědavá, jestli dojedeme, říkám si v duchu s úsměvem. Zvažuju možnosti a volám Šárce. Ta mi s ledovým klidem říká, ať v klidu jedu, je tam voda a ta to udrží.
Po cestě nabíráme Miladu a jedeme. Je asi 14:30, tedy 1,5 hod od začátku stahů. Asi je vám jasné, že v pátek o půl třetí odpoledne není úplně ideální doba pro jakékoli cestování, natož to porodní a ještě k tomu 60 km. Vím, že máme dvě možnosti. Buď to stihneme dojet, nebo ne. Podotýkám, že vůbec nejsem ve stresu. Nějak to bude…
Ležím vzadu na levém boku a dýchám. Kontrakce jsou opravdu silné a tentam je můj plán jak „hypnoporodně zapracovat“. Ta síla je fakt síla. Při cestě jsou nejhorší zatáčky. Ale manžel jede, jak nejlépe to jde. Schumacher hadra. Provoz je bohužel hustý, takže adrenalin v autě patrný. Milada s mužem na střídačku nadává na provoz a ptá se, jestli něco nepotřebuji. Pak plánují, že snad zavolají policii, ať nám udělají uličku. To ale zatrhnu! Vím, že i kdyby byla policie ochotná, určitě by nás stočili do nejbližší porodnice, což je nemyslitelné. Zkrátka v klidu jedeme dál. Když vjíždíme do Krnova, volám Šárce, ať už mě čeká dole, že možná nedojdu. Smykem přijíždíme ke vchodu, prodýchnu stah a vylézám z auta. Je cca 15:30. Posun porodu jsem v si v autě kontrolovala rukou, takže vím, že už je to na spadnutí. U vchodu čeká Šárka a náhodou i moje osudová žena - vrchní sestra Lenka. Kdo by řekl, že to osud tak zařídí, že se potkáme v akci. Popřeje mi štěstí a sílu a jedeme dál. Před porodním sálem už jsou další skvělé ženy a fanynky – MUDr. Maková s MUDr. Kupkovou a kolegyně. Mám radost, že to tak vyšlo a jsou kolem mě samé ženy.
Šárka má vše exkluzivně připraveno. V porodním pokoji jsou zatažené žaluzie, svítí jen lávová lampa, voní nějaké příjemná vůně. Porodní vana je napuštěna a čeká. Žádné zbytečné dotazy, vše je jasné. Šarka mě bleskem odstrojuje a pomáhá mi do vany. Přikládá bezdrátovou sondu na poslech ozev a jemně vyšetřuje. Ano, nález je krásný, vak s vodou stále drží miminko uvnitř. V té teplé vodě je to úžasné. Velká úleva a uvolnění. Vím ale, že sranda ještě nekončí. Netuším, kde kdo je. Mám zavřené oči a snažím se o uvolnění. Šárka mě tichým a klidným hlasem povzbuzuje a uklidňuje, MUDr. Maková občas v tichosti přiloží sondu. Nijak mě to neobtěžuje. Chvíli jsem v startovacím dřepu, pak měním polohu do lehu, na levý bok se zvednutou nohou. Vše ve vaně. Ještě potřebuji chvilku času. Zase se zvedám do dřepu, kde se cítím nejlépe (v této poloze jsem cvičila s Aniballem). Svoji rukou stále kontroluju posun. Začínám cítit vak s vodou, který se už klene ven. Šárka stojí za mnou a svou rukou mi chrání hráz a hemoroidy, které se mi na konci těhotenství udělaly. Nikam nespěchá, nechává to vše na mně. Vím, že mohu čekat, až voda sama praskne, ale když se vak během pár kontrakcí neposunuje, rozhodnu se ho sama prstem propíchnout. Nejdřív to nejde a klouže mi, ale po dalších pár stazích pukne a hlavička sjede níž.
V této fázi bojuji. Bojuji se strachem pustit hlavičku až na hráz, ale Šárka mi dodává odvahu. S dalším stahem zkouším lehce zatlačit a je to lepší. Toto nasměrování energií je skoro úlevné. Šošolka hlavičky se posunuje do mé dlaně, uvolňuji se a čekám. Šarka je pořád poblíž a zezadu kontroluje situaci. Nijak ovšem nezasahuje. Nevím, kde jsou ostatní, oči mám zavřené a soustředím se na finále. Viděla jsem to už tolikrát, přesto mám trochu obavy. Vždyť se to tam nemůže vejít, to je fyzikálně skoro nemožné… Další stah se ale neptá a zařídí, aby tělo (silné, sebevědomé…) zatlačilo. Hlavička je už venku a čeká! Čekáme na další stah. Hladím hlavičku rukou. Tak už jen jedna kontrakce a bude tu nový člověk. Pauza trvá zdánlivě dlouho (vždycky se to zdá jako věčnost, když už je hlavička venku). Cítím ale, že další kontrakce už se blíží. Šárka mi šimrá břicho. S nastupující kontrakcí hlavička rotuje a rodí se ramínka. S lehkostí vyklouzává celé miminko, které chytám do svých rukou. Za pomoci Šárky ho ve vodě otáčím. Chci mu vidět do tváře. A… už tady, pod vodní hladinou. Je tak krásný! Je 16:33.
Vytahuji ho z vody a přichází první nádech. Dětská sestřička Maruška podává suchou deku. Je to prostě neuvěřitelné. Po bolesti a námaze není ani památky. Pusinkuji černé vlásky a nevěřím. JÁ JSEM PORODILA SVOJE DÍTĚ.
Po vítání je čas přesunout se na postel. Za pomoci holek a manžela vylezu z vany. Po chvíli jsem překvapena silou dalších, tentokrát stahovacích kontrakcí. Jsou opravdu silné, přijde mi, že snad silnější než ty porodní. Ta síla mě velmi rozruší, nemohu se uvolnit. Celé tělo je v křeči. Nevím, za jakou dobu, ale konečně se rodí placenta. Vítám se s miminkem. Stahy, i když v delším intervalu, přichází po celé dvě hodiny, co ležím na porodním sále. Místy mě zalívá horko a je to opravdu náročné. Mrzí mě, že to narušuje první okamžiky, ale nedá se nic dělat. Děloha se chce co nejvíc smrsknout, aby nekrvácela. Je čas rozhodnout, jak se bude jmenovat (za devět měsíců jsme se nějak nedomluvili…). Po krátké diskuzi rozhoduji já.
Za dvě hodiny vstávám do sprchy. Opět příjemná změna, protože po prvním porodu jsem nebyla schopna vstát. Muž bere Adrianka na měření a vážení a za pár minut už společně (a po svých!) odcházíme na pokoj. Chvilku jsem koketovala s myšlenkou jet domů hned, ale nakonec jsem se rozhodla zůstat přes noc. Manžel si potřeboval vydechnout a já jsem se aspoň mohla pochlubit kolegyním. Na druhý den kolegyně z novorozeneckého úseku provedly všechna vyšetření a byli jsme propuštěni.
Přijeli si pro nás taťka i velký brácha. No a doma? Úplná paráda! Co vám budu povídat, vlastní postel a pohodlí domova je prostě nejvíc.
A tak děkuji znova všem zúčastněným.
Mému muži za rychlou přepravu a trpělivost, Šárce za podporu a klid, MUDr. Karolínce Makové za tichou přítomnost a respektující dohled, Marušce a holkám z „novošů“ a Miladě za fotky.
A ze všeho nejvíc děkuji svému tělu a úžasnému miminku, že jsme byli hlavními aktéry nového zrození.
Nevěřila jsem tomu, ale hned bych rodila znovu.
Tak uvidíme…