Moje první i druhé těhotenství probíhala v podstatě ideálně, nic zvláštního mě netrápilo, miminka byla zdravá, velká a svéhlavá.

Můj porodní příběh

To, že chci rodit za přítomnosti duly nebo soukromé porodní asistentky, jsem se rozhodla teprve čtyři týdny před plánovaným datem porodu. V průběhu těhotenství jsem příliš nerozuměla tomu, proč některé ženy chtějí rodit v jiných polohách, než je poloha v leže (mému neporozumění nepomohla ani skutečnost, že se této otázce nevěnovali ani na předporodním kurzu pořádaném porodnicí), či proč některé ženy chtějí zbytečně utrácet (v době očekávání miminka tolik potřebné) peníze za přítomnost cizí osoby u porodu. Změna v mém chápání nastala až těsně před porodem, kdy jsem po nástupu na mateřskou dovolenou narazila na článek o přirozeném porodu. Poté to byla jako lavina, chtěla jsem vědět víc a víc informací. Všechny nově nabyté informace do sebe začaly zapadat a dávat dokonalý smysl. Byla jsem rozhodnutá. Měla jsem obrovské štěstí, že se mi podařilo na poslední chvíli poptat na doporučení duly Jany Čurdové soukromou porodní asistentku, paní Aničku Fančovičovou. První schůzka s paní Aničkou se uskutečnila doslova za pět minut dvanáct. 

25.  dubna 2019

Bylo brzo ráno, něco kolem druhé hodiny, kdy mě Tvoje maminka probudila a řekla, že má asi kontrakce a že zkusíme jet do porodnice zjistit, jestli už rodíme. Vzhledem k tomu, že testovací jízdu už jsme absolvovali tři dny předtím, tak jsem předpokládal, že už se jede na čisto. Navíc mamince už praskla voda, tak bylo více než jisté, že už se skutečně dereš na svět.

Jeremiáš se narodil 23. 7. ve 12.59.

Večer předtím jsem si udělala bylinkovou napářku a usnula už kolem deváté při uspávání dcery. V noci mě vzbudil sen o ní. Nemohla se od někud dostat. Dcera ale spokojeně spala vedle mě. Bylo půl jedné. Všimla jsem si, že mi nejspíš začala odtékat plodová voda. Chvíli jsem čekala, pak jsem vzbudila manžela a volala Aničce. Domluvily jsme se, že do hodiny bychom měli vyjet do Krnova a že tam na nás už bude čekat. Sbalila jsem si zbytek věcí do porodnice, dala si sprchu a čekala až přijede moje mamka, aby mezitím pohlídala dceru. Když jsme vyjížděli, začínaly mi kontrakce a já jsem měla radost, že porod se začal rozbíhat sám. První byl vyvolávaný, nejdříve tableta, pak dirupce vaku blan, oxytocin, pak tlačení na břicho a nakonec porod vleže s nástřihem hráze. Doufala jsem, že tentokrát to vyjde a druhý porod proběhne přirozeně a snad i bez zranění, protože mě jizva po epiziotomii i pocit nevydařeného porodu dlouho trápila. 

Dnes je to 24. den co jsem matkou na plný úvazek. Je to krásné, je to i těžké a občas mě přepadají návaly bezmoci a strachu ze zanedbání péče o naši krásnou dceru, ale všechno to stojí za to! S přítelem jsme se dlouho snažili o miminko a i když jsem si myslela, že až otěhotním, strach z porodu se ztratí, opak byl pravdou. Byla jsem šťastná nastávající maminka, ale musím přiznat, že strach z porodu mě doprovázel celé těhotenství. Myslím, že obavy ve mně vyvolaly hlavně maminky, které svůj porod neprožily podle svých představ a rády vyprávěly o bolestech a poporodních komplikacích (císařský řez, nátlak doktorů, nástřih hráze,…) a také pohled na moji sestru, která rodila akutním císařem.