Můj porodní příběh
To, že chci rodit za přítomnosti duly nebo soukromé porodní asistentky, jsem se rozhodla teprve čtyři týdny před plánovaným datem porodu. V průběhu těhotenství jsem příliš nerozuměla tomu, proč některé ženy chtějí rodit v jiných polohách, než je poloha v leže (mému neporozumění nepomohla ani skutečnost, že se této otázce nevěnovali ani na předporodním kurzu pořádaném porodnicí), či proč některé ženy chtějí zbytečně utrácet (v době očekávání miminka tolik potřebné) peníze za přítomnost cizí osoby u porodu. Změna v mém chápání nastala až těsně před porodem, kdy jsem po nástupu na mateřskou dovolenou narazila na článek o přirozeném porodu. Poté to byla jako lavina, chtěla jsem vědět víc a víc informací. Všechny nově nabyté informace do sebe začaly zapadat a dávat dokonalý smysl. Byla jsem rozhodnutá. Měla jsem obrovské štěstí, že se mi podařilo na poslední chvíli poptat na doporučení duly Jany Čurdové soukromou porodní asistentku, paní Aničku Fančovičovou. První schůzka s paní Aničkou se uskutečnila doslova za pět minut dvanáct.
Za necelé dva dny poté se Vašíček rozhodl, že už ho to v bříšku nebaví (anebo věděl, že už má maminka doprovod k porodu vyřešen ☺ ). A tak mi o půl druhé ráno, kdy jsem šla jako každou noc pravidelně na WC, praskla voda. Ihned jsem volala Aničce, která i přes hlubokou noc telefon bez problémů vzala. Domluvily jsme se, s ohledem na to, že se mi kontrakce teprve rozbíhaly, že zůstanu pár hodin doma, aby se porod mohl přirozeně rozběhnout a abychom se vyhnuli tomu, že mě dají pro nedostatečně pokročilý porod na observační pokoj. V mezičase jsem měla odpočívat, což se mi samozřejmě dařilo jen částečně. Alespoň manželovi se podařilo na chvilku zaspat a poté si připravit svačinu a kafe do termosky. Před pátou hodinou ráno, kdy jsem měla kontrakce (byť stále slabé) co 5 až 7 minut, jsem se rozhodla jako prvorodička raději vyjet s manželem do nemocnice. V šest hodin mě již vyšetřoval lékař a oznámil mi, že jsem otevřená na 2 cm. Naštěstí měli v porodnici observační pokoj plný a dali mě rovnou na porodní sál. S Aničkou jsme se domluvily, že dorazí, až se porod více rozjede, a do té doby budu odpočívat. Během toho jsem s Aničkou konzultovala vše potřebné a v devět hodin, kdy jsem byla otevřená na 3 cm, jsem podstoupila protržení zbylého vaku blan, abychom podpořili porod. V té době již kontrakce podstatně zesílily a přicházely každé 3 minuty a já volala Aničce, že bych ji již ráda měla u sebe. Bolesti již byly výrazné a horká sprcha již přestala pomáhat. O to větší byla má úleva a radost, když jsem ve sprše, snažíce se rozdýchat bolesti, otevřela oči a před sebou viděla Aničku s úsměvem na tváři. Abychom ještě více podpořily porod a otevírání děložního hrdla, udělala mi Anička bylinnou napářku. Po napářce jsem už nevydržela ani na chvilku sedět a dle rad Aničky jsem zkoušela nejrůznější polohy zavěšená o manžela, míč či hammock, abych miminku pomohla do porodních cest.
Kolem jedenácté hodiny, což je poslední časový údaj, který si pamatuji, než jsem ztratila pojem o čase, byly již bolesti nesnesitelné a já přemítala, jak to až do čtyř hodin vydržím (standardně platí, že se děložní hrdlo otevírá každou hodinu o 1 cm, což by bylo v mém případě, kdy jsem byla v devět hodin otevřená na 3 cm, dalších 7 hodin). Kontrakce byly každou chvíli a já nechápala, jak mám být schopná v mezičase, který představoval snad jen 1 až 2 minuty, relaxovat a nabírat síly. Poté mi to ale uběhlo jako voda. Pak si jen pamatuju, že mi Anička řekla, ať si jdu sednout na záchod, že nám pomůže gravitace. Za chvíli si Anička šáhla do porodních cest a vyzvala mě, ať udělám totéž, a já nahmatala hlavičku. Byl to nepopsatelný okamžik. Bylo to tady!
Již před porodem jsem Aničce sdělila, že bych si přála, aby mi polohu, v jaké budu rodit, nabídla ona. Věděla jsem, že nebudu mít sílu navrhovat jednotlivé polohy a proto jsem toto nechala plně na ni. Porodní asistentka ve Fifejdské porodnici neměla s odmítnutím klasické polohy vleže problém a tak mi Anička poradila, ať si kleknu na kolena a rukama se zavěsím za madlo porodního stolu. Po několikerém tlačení, které bylo bez zjevného výsledku, mi Anička navrhla změnu pozice. Lehla jsem si na bok a manžel mi podpíral nohu a toleroval drcení svých rukou mými (to ostatně po celou dobu porodu), zatímco mi Anička nahřívala hráz a povzbuzovala společně s manželem i celým personálem k tlačení. Tlačila jsem dlouho a opět zřejmě bez výsledku, dokud mě Anička nenavedla, kam tlačit. Jsem přesvědčena, že jen díky tomuto se mi nakonec bez problémů (a bez nástřihu) povedlo syna vytlačit. V momentě, kdy syn „vyletěl“ do rukou porodní asistentky, ze mě všechno spadlo, cítila jsem se uvolněná a najednou, i když bych pár chvil předtím přísahala, že mám ještě spousty sil na tlačení, jsem pomalu nebyla schopna pohybu. Dostala jsem syna na své tělo a Anička mi během dvouhodinového nerušeného bondingu pomohla s prvním přisátím syna k mému prsu. Zřejmě díky této skutečnosti (a také díky tomu, že nás Anička navštívila později také jako laktační poradkyně u nás doma) jsme neměli žádný problém s kojením.
Tímto bych proto chtěla poděkovat Aničce a manželovi, protože bez nich by porod nebyl tak krásným a nezapomenutelným zážitkem. S manželem máme po této zkušenosti jasno, při dalším těhotenství opět oslovíme Aničku, zda by nám mohla dělat u porodu společnost.