Moje první i druhé těhotenství probíhala v podstatě ideálně, nic zvláštního mě netrápilo, miminka byla zdravá, velká a svéhlavá.
První těhotenství bylo ukončeno sekcí pro polohu KP a velký plod. V pořádku, vůbec jsem si z toho nedělala hlavu. Až do chvíle kdy jsem se dostala do okruhu lidí, kteří mě uvedli do obrazu. Zjistila jsem, že kdybych měla více informací nemuselo to takto dopadnout. A začala jsem o sobě pochybovat.
Velmi těžce jsem v sobě zpracovávala negativní pocity a pocity viny. Možná by se mi to ani nikdy nepodařilo bez ozdravného sezení císařoven, kde jsem zjistila, že nejsem sama a že rozhodně nemůžu své pocity bagatelizovat, ale musím si je vnitřně zpracovat. Což se mi po nějaké době částečně povedlo, ale nikdy ne úplně.
Úplné uzdravení moji bolavé dušičky mi přinesl až můj druhý chlapeček, který mě naučil, že ne vše co se nám v životě děje můžeme ovlivnit, ale můžeme se o to pokusit.
S druhým těhotenstvím přišly opět strachy a pochyby... Tomu jsem se rozhodla předejít a našla jsem si výbornou porodní asistentku, která mě provázela od poloviny těhotenství. Jak jsem psala vše bylo v pořádku, já se cítila dobře, miminko rostlo a rostlo a opět Klouček zůstal hlavičkou nahoru.
Byla jsem nešťastná a zklamaná, strašně jsem chtěla krásný a přirozený porod o jakých jsem slýchávala a četla, místo toho mě přepadl strach a vztek.
Zase se mi vrátila bolest z odloučení od miminka, trápení v začátcích kojení...
Rozhodla jsem se, že ať se děje cokoliv toto už nepřipustím a začala cvičit, promlouvat k tvrdošíjnému miminku, pojidala jsem datle na kila ačkoliv je nesnáším 🤣 a byla přesvědčena, že to dopadne dobře.
A nakonec dopadlo, ačkoliv čas utíkal a chlapeček stále zůstával hlavou nahoru, viděla jsem na svém břichu jeho velkou leč marnou snahu se otočit.
Čas se krátil a já se díky Aničce smířila s tím, že půjdeme opět na císař, vysvětlila mi, že to může být i jinak než si pamatuji. Že když zvolím správnou porodnici můžu mít i hezký zážitek. A tak se to stalo, narodil se mi chlapeček při mém plném vědomí, za přítomnosti manžela, kterému patří můj velký obdiv. Miminko putovalo na můj hrudník, neplakalo, spokojeně u mě odpočívalo a taaak vonělo. Manželovi jsem ho půjčila snad jen na dobu převozu z operačního sálu na náš společný rodinný pokoj, kde už na mě zase čekali.
Tam jsme se pak společně seznamovali, kůže na kůži, krásně se kojil... Nikdo mi chlapečka nebral, pokud jsem to nechtěla a já nechtěla.
Naučil mě, že mé tělo je dokonalé, umí vše co má a jak nejlíp to jde, že ne vždy můžu vše ovlivnit, ale můžu pro to udělat maximum 😊